Neodsuzuji abstraktní umění jako celek. Spousta skvělých abstraktních obrazů má silné evokační schopnosti a nutí diváka nořit se do barev, přemýšlet a vnímat emoce, které dílo vyzařuje. Jde mi o obrazy, které jsou téměř neodlišitelné od "průmyslové" produkce bytových dekorací - takové, které zdánlivě nemají jinou než čistě dekorativní funkci. Jednobarevný obraz bez rámu a názvu je sice možná čistě odvedená práce s plochým štětcem, ale (aspoň u mě) nevyvolá žádnou reakci, nechá mě chladnou. Je nepopiratelné, že abstraktní malíři jako Rothko nebo Mondrian hráli zásadní roli ve vývoji umění a svými minimalistickými díly bořili tehdejší pravidla a otevírali nové obzory. Fungovalo to, ledy byly prolomeny, ale strohé rovné linie a velké plochy nejsou tak tvárné, aby se z nich dalo čerpat donekonečna. Chci říct - když dneska někdo nahodí na plátno modrou a neobtěžuje se ani s názvem, je to vytržené z kontextu, jen to vykrádá zmíněné průkopníky a umělecká hodnota je pro mě mizivá (pro někoho ale třeba od 40 000,- výš, protože to ladí ke koberci v salónku, že).
Dříve jsem si říkala: Neodsuzuj ani tu nejprimitivnější formu umění - umělec, který dané dílo vytvořil, do toho určitě dal kus sebe. Po návštěvě výstavy Kryštofa Kintery v pražské galerii ve Městské knihovně (mimochodem probíhá do 13.5., recenze, se kterou se ztotožňuji, např. zde), jsem svůj názor přehodnotila. Galerie, kde běžně visí obraz vedle obrazu bez sebemenšího náznaku volnosti, je převrácená vzhůru nohama - hned po vstupu se octnete v asijské večerce a bezmocně bloudíte očima, než vás přítomnost pokladní babičky ujistí o tom, že GHMP prostor neprodala. Už to naznačuje, že máte co do činění s celkově originálně koncipovanou výstavou, propracovanou do nejmenších detailů. A stejně jsou na tom jednotlivá díla - objekty, které vás překvapí po technické stránce (hned na uvítanou se setkáte s mluvící Billa taškou, ve které se točí okurka, hehe). Kinterovy objekty s nadhledem hodnotí stav společnosti, od kritiky konzumu po morálnější otázky. K tomu, abyste odtušili, na co autor naráží, nepotřebujete sáhodlouhé vysvětlivky. Název doplňuje dílo a vše komunikuje s návštěvníkem (něco dokonce doslova, haha), a tak máte na konci pocit, jako byste si popovídali o tom, kam ten svět spěje (nebo taky ne - to je můj čistě subjektivní pocit). Hodnota uměleckého díla přirozeně nezávisí jen na tom, kolik času a práce bylo investováno do jeho vzniku. Tady je ale rozdíl do očí bijící - jedna tuba zelené barvy je nesrovnatelná s vleklým procesem od nápadu k realizaci, který je zrovna u Kintery neuvěřitelný (viz. dílo Revoluce nebo Špatné zprávy). A to svědčí o zápalu pro věc, potažmo pro myšlenku, což má pak dopad na to, jak bude dílo vnímáno.
Není to snad o tom? Umění má samozřejmě více funkcí, ale tu komunikační považuji snad za nejdůležitější. A rozhodně nejsem sama - stačí se rozpomenout na represe proti umělcům, kteří se opovažovali do díla zakomponovat nějakou myšlenku. Když dílo nevzbudí v divákovi žádnou specifickou reakci, žádné pocity, stává se pouhou dekorací, němým přihlížejícím. Nezáleží na dokonalém provedení nebo složitosti - vždyť dadaismus dokázal, že i věci denní potřeby můžou být použity k vyjádření náhledu na svět. Zdá se mi ale, že se v poslední době rozmáhá trend konceptuálního umění, které jako by se snažilo význam ve vlastním konceptu natolik skrýt, aby ho divák pokud možno nikdy neodhalil. Potom to tak trochu ztrácí smysl a zpráva, pokud nějaká skutečně existuje, zůstane nepřenesená. Nebo to naopak vede k absurdním spekulacím, které divák vyvine, protože důvěřuje galerii, že vystavuje díla s hlubokou myšlenkou - interpretace se množí, rozbíhají a úspěšně se vzdalují od objektu samotného. Jestli si vzpomenete, skvěle to vystihl český umělec na bienále, když z recese vystavil balíček sušenek a lidé nad ním začali dlouze dumat.
Pokud jste dočetli až sem, jste úplně skvělí a chovám k vám úctu. Tahle úvaha by mohla pokračovat snad do nekonečna, protože kolem umění neustále vyvstávají nové a nové otázky, že. Nicméně, nechám vás se vyjádřit :)
Baví vás hledat myšlenku i tam, kde zdánlivě žádná není? Jak vidíte abstrakci a konceptuální umění? Co pro vás má největší hodnotu?
[zdroj obrázku: tumblr.com]
U každého člověka je to jinak - někdo se podívá na drip painting a řekne: "Vždyť jsou to jenom fleky!" někdo jiný: "Jé, tenhle flek vypadá jako koňská hlava" a další člověk: "Ááá! Božééé! To je Pollock, čumte na to!" .. každý z nich ovšem odchází od obrazu spokojený sám se sebou, protože rozeznal umění.
ReplyDeleteNo a já očekávám, že to ve mě vyvolá nějakou katarzi. Aspoň malou. Například impressionisti mě neoslovujou nijak. Zato zbožňuju Dalího a na jeho obrazy můžu čumět hodiny a hodiny, aniž by mě omrzely.
Dávám na to, jak na mě umění zapůsobí. Když stojím před plátnem a nic mi to "neříká", nic v něm nehledá. Jakmile se ale najde výstava, kde mě obrazy nějakým způsobem oslovují, strávím tam pěkně dlouho s otázkou "co tím chtěl asi básník říci..." :D Mimochodem, umění studuju a na tuhle otázku těžko odpoví i naše profesorka :D
ReplyDeleteajajaj, ťažká úvaha, s ktorou sa stretávam často. myslím, že odkedy Duchamp vystavil pisoár, tak sa stále nachádzame vo fázi, kedy sa snažíme prehodnotiť pojem "umenie" (aj preto si myslím, že nie Picasso, ale Duchamp je najvplyvnejší umelec 20. storočia). určite je to individuálne. ja som zvykla byť chladná voči abstrakcii ale teraz sa rada na také obrazy pozerám, väčšinou kvôli farbám. stojí za to spomenúť aj fakt, že aj umelec sa na to pozerá vždy inak. napríklad Alberto Burri vytváral obrazy z rôznych materiálov (vrecovina, olej, spálený kov, atď) a išlo mu len o ten materiál, o jeho premenu, zatiaľčo umeleckí kritici sa snažili v tom hľadať neviemakú symboliku (napr. ľudské utrpenie, situácia v Taliansku po druhej svetovej vojne), ktorú on celý život odmietal. aj abstrakcionistom išlo v zásade o FARBU, médium, ktoré dajú na plátno. nechceli zobraziť myšlienku. nechcem nikoho uraziť, ale myslím, že pre veľa laikov je ťažké pozerať na abstrakciu, práve preto, že sa snažia v tom niečo hľadať. celé sa to odvíja od toho, že máme za sebou mnoho mnoho storočí estetického umenia, ktoré bolo krásne na pohľad a mohlo aj pohnúť naším duchom. akoby sme to mali zakódované v mysli, že umenie = Leonardo (príklad). ale žralok naložený vo formaldehyde, resp. konceptuálne umenie podľa mňa vyžaduje oveľa väčšiu kreativitu a inteligenciu zo strany pozorovateľa. umelec pozýva aby sme dotvárali jeho dielo na mieste... a niekedy treba aj pripustiť, že si môže z nás strielať :)
ReplyDeleteuff, ak sa niekto dostal na koniec tohto komentára, chovám k nemu úctu :)
Děkuji za vyčerpávající komentář :) To, co píšeš v souvislosti s Albertem Burri, se mi zdá právě stěžejní a znemožňuje mi to práci do školy. Musíme strukturovaně (v devíti částech) analyzovat všemožné literární úryvky, což znamená, že nás vlastně profesorka nutí děsivě si vymýšlet. Vsadím se, že polovina z toho, co textu přisuzujeme, tam není, a že pravá podstata často zůstává skryta... A to je text ještě svým způsobem čitelnější než obraz. Mnohé interpretace jsou pak úplně absurdní, tím spíš, jestli se rozchází s názorem umělce, jak jsi napsala. Konceptuální umění taky určitě vnímám pozitivně, ale jen do určité hranice - v momentě, kdy si začnu připadat, že pozoruji nějaký takový balíček sušenek, končím :D
DeletePodľa mňa si to úplne vystihla a stotožňujem sa s tvojím názorom. Takéto umenie je moje najobľúbenešie, ale aj tak by mi nerobilo problém si dať do domu obraz, ktorý zdanlivo nič neznamená, ale hodí sa ku koberčeku. Ked už nič, ludia by si aj tak mysleli, že niečo znamená. Neviem, asi to je v ľudskej podstate, že hľadáme niečo viac, pretože nedokážeme prijať, že je niečo obyčajné.Takisto ako hľadáme zmysel v umení, hľadáme ho aj v živote.Ja by som označila za najlepšieho umelca toho s tými sušienkami, fakt to zabil, ešte stále sa na tom smejem. Vlastne nie na tom, ale na nás, ľudoch :D
ReplyDeleteKed budeš mať čas, pozri môj blog www.chuchubook.blogspot.com
Osobně mám ráda díla bez prvoplánové myšlenky, ráda se pod povrch dostávám sama. Jinak Bez názvu je pro mě jeden z nejlepších názvů, protože neomezuje moji fantasii a představivost, dovolí mi vidět dílo jinak, než ho viděl autor a můžu si z toho sama odnést to, co chci já.
ReplyDeleteNejraději mám opravdové obrazy, krajinky a podobně, tohle mi moc neříká :)
ReplyDeletePrvé dva odstavce myšlienkovo zdieľam, v treťom som pocitvo pozrela Kinterove diela a v štvrtom sa smejem na sušienkach.
ReplyDeleteKeď som mala 12 rokov a naši ma na dovolenke vláčili po galérii, vonkoncom ma to nebavilo a len tak som pozerala na obrazy. Sem-tam mi niekto k tomu obrazu povedal viac, ale tam môj záujem končil. Povedala by som, že so stúpajúcim vekom myšlienky v umení hľadám(alebo sa snažím hľadať), aj keď je to stále biedne, keď je človek laik. Preto je ťažké odpovedať na prvú otázku...
Haha, oceňuju tvou poctivost! :D
DeleteJe jasné, že když tě do galerie někdo vleče, nic z toho nemáš... musí to být čistě spontánní záležitost, aby to bylo ono :)
SKVĚLÁ PRÁCE.
ReplyDeleteA můj názor:
Umění od neumění nerozeznám.
Osobně jdu jako ohař za vším, co ve mě nějak rezonuje. Co ve mě třebas vyvolá nějakou dávno zapomenutou asociaci, záblesk vzpomíky, dávný mix chutí/vůní/obrazů a zvuků. Strhující je pro mě rovněž zkratkovité vyjádření něčeho, co jsem zatím nedokázala trefně formulovat. Tím nemyslím nějaké komplikované teze. Můžou být ale i ty :). Častěji je to dojem, pocit, tušení a šestosmyslý vhled. Na to nejsou slova, říkám si, a najednou prásk ho, čtu to. Tak to je pro mě klenot. De facto hledám něco, co mě a, "rozvzpomínává", nebo b, ukazuje nové strany světa, nebo c, mě imponuje harmonií. Práce s barvama, prostorem, tvarama. A tak. A velkou roli v tom, jestli se mi to "líbí", nebo ne, hraje jakási těžko definovatelná upřímnost autora. Velký prostor pro senzitivitu vnímatele : ). Někdo je citlivka a vyčmuchá pózu. Někomu je to šumák. Nejvíc mě vadí handlíři a šmíráci, co do "toho" nic moc nedaj, nebo i daj, ale nemaj moc dávat z čeho, a tvářej se jako misři galerií a koncertů. A kasujou velký prachy. A to je tak asi vše. :)
nejprve musím říct, že všechny tvoje články tohoto typu si nejdřív přečtu, pak nad něma přemýšlím celou cestu MHD a potom se Ti klaním za skvělý článek ;)
ReplyDeleteumění se mi líbí, když mě dovede k takovému tomu pocitu zahloubání, jak říkali v skupině DOFO. tím pádem se asi ani nedá říct "líbí", protože když řeknu líbí, většinou se tím myslí estetická stránka a pak to není umění ale dekorace, myslím. pořád jsem ale laik, takže když jsem teď byla na výstavě Františka Skály, prošla jsem ji, a neviděla jsem žádnou myšlenku. připadlo mi, že šlo jen o ten proces skládání jednotlivých materiálů, ale jak ty říkáš, žádná komunikace s divákem. naproti tomu asi povolanější člověk, moje profesorka výtvarné výchovy prohlásila, že je geniální...
zajímalo by mě, jestli to bude lepší, protože se mi zdá že u většiny lidí teď rozhoduje "styl", za který pak taky náležitě zaplatí. dost už ale mých žvástů, nemá se všechno brát zas až tak vážně :)
B.
Ty seš spisovatel, to je neuvěřitelný :) Jinak si mě tou poslední otázkou (tedy předpředposlední) dost vyděsila :D Nemám ráda, když mám hledat smysl skoro kterýhokoli uměleckýho díla, ať už jde o obraz nebo třeba poezii. Jsem v tomhle ohledu naprosto zabedněná a mám obvykle pocit, že hledání smyslu ani onen smysl nemá, protože co když tím autor zkrátka myslel něco jiného. Ten smysl na mě prostě musí "dýchnout" během, jinak sem ztracená. Navíc přesně tak, jak sem teď viděla to se sušenkama (mimochodem dost dobrý:D), moc přemýšlení taky škodí :)
ReplyDeleteTakový to pseodoumění za nechutný prachy skládající se z jedný tečky na plátně mi přijde vážně trochu úchylný. Vlastně obdivuju hrozně ty, kteří dokážou přesně nakreslit to, co vidí, že to vypadá jako skutečný, ale slintám nejvíc nad těma, co maj to dílo sice jistym směrem (a ten nedokážu vyjádřit :D) dost realistický, ale maj to prostě... no ten svůj styl :)
Miluju Rothka a Pollocka, ale musim rict, ze ona i ta cerna tecka na bilem platne se musi umet :). A diky tobe na Kinteru zajdu, zatim me vsichni odrazovali...
ReplyDeletehttp://www.theloliland.com/