17 April 2014

hluboce nesmyslné





Zavzpomínala jsem na doby, kdy jsem se takhle fotívala a viděla v tom smysl, účel, blogerské poslání, oduševnělou kratochvíli. Vzala jsem stativ. Vzala jsem knihu Vysoké Tatry. Vyšla na zahradu.
Bylo to divné.
Stála jsem tam před tújemi a poskakovala před fotoaparátem. Ani vysoká ani v Tatrách. Bezdůvodně, nebo nejspíše právě proto, abych si zpestřila odpoledne tím absurdním pocitem. Umístila jsem se na bizarní místo /obecně spíše netrávím volný čas u našeho živého plotu/, uchopila bizarní rekvizitu, jíž je album Vysoké Tatry, ulovené v antikvariátu za dvacku a které postupně přijde o značnou část svého obsahu ve prospěch koláží, a oddala se bizarní aktivitě. Jak se má člověk tvářit s divnou knihou na divném místě? Nic proti Tatrám tedy, aby bylo jasno. Ale proč. Vás toto pohoří asi také takhle z pohledu na knihu, jejíž obsah vám navíc zůstane utajen, příliš nenadchne. Co se oděvu týče, asi bych se uchýlila k téže akci, i kdybych na sobě měla bramborový pytel. Vše to je tak uhnuté, až jsem to s vámi skoro nesdílela. Ale protože ani to sdílení už moc smyslu nemá, dotáhnu nesmysl do konce. Tady to máte.

10 April 2014

prázdnota











Vizuálno a myšlení jsou mrazivě propojeny. První ovlivňuje a stimuluje druhé, naopak v určitém rozmaru vnímáme to, co nás obklopuje, zcela jinak. Nebo dokonce nevnímáme nic. Pohled na zchátralou budovu ve mně evokuje nejen pocity v této situaci přirozené, ale může navodit určité myšlenky, určitě jiné než myšlenky, které mi probíhají hlavou, když se mé zraky topí v poli, z jehož bahna se noří trsy zelené. Jiné, než které na mě vrhnou temné stíny paneláků. Odlišné od těch, které mi vytanou, když mě mine muž v šusťákové bundě s jezevčíkem v tašce. Některé scenérie mě dokonale znechutí, vytvoří jakousi hrudní pachuť. Mozkovou křeč. Nejhorší jsou ale obrazy, které vyvolávají pocit prázdnoty, jaké mi za určitých okolností vyvolávají Kotva či jí protilehlé nákupní monstrum.
Nápisy na zdech a tabulích štíty a vyhlášky
Vřeští a štěbetají jak o závod s papoušky
Mám rád tu pěknou ulici průmyslu a píle
Ležící v Paříži mezi třídou des Ternes
a ulicí Aumont-Thiéville.
(Apollinaire - Pásmo)
Stalo se mi to jednoho úterý právě mezi těmito dvěma kolosy. Byla jsem konzumně vyčerpána. Svou kávovou normu jsem již toho dne naplnila bohatě, nepociťovala jsem hlad ani žízeň (konzumace čehokoli člověka zabaví) ani jsem si nepotřebovala nic pořídit. Ulice byla šedá a nehostinná a zkrápěly ji trapně nevýznamné molekuly vody. V děšti si člověk sotva otevře knihu, tím spíše, je-li unaven po příliš krátké noci. Extrémně se mi příčilo bloumání obchody v konzumuchtivém davu. Nezbývalo tedy než stát a čekat. 15 minut. Čas, který je příliš krátký k produktivní činnosti a příliš dlouhý, musí-li ho člověk netečně prostát. Opřená o novinový stánek, cítila jsem nechutnou prázdnotu. Odložila jsem sama sebe na absurdní místo, které ve mně kromě tohoto nástinu frustrace nevzbuzovalo NIC. Nedokázala jsem tomu momentu přisoudit smysl. Bylo to uboze nekonečné a nekonečně ubohé. Uvízla jsem v kulisách města, nečinná; jako list, který se v toku řeky zarazí o čnějící dřevo.

31 March 2014

ils les ont tous insultés



Jacques Prévert (1900-1979) 
Cataire 

Ils ont insulté les vaches 
ils ont insulté les gorilles 
les poulets 
Ils ont insulté les veaux 
ils ont insulté les oies les serins les cochons les maquereaux 
                     les chameaux 
ils ont insulté les chiens 
Les chats 
Ils n`ont pas osé.

09 March 2014

uši a oči




Nudíte se? Kupte si medvídka mývala.
Tyto dvě jsou prosím o jedno číslo menší, zároveň dvakrát větší než koláže předešlé. Písmenem se neliší. Asi si udělám celou A3 sérii.
_více tu.