Book mania.

Knižní veletrh. Masová víkendová akce, během které se Praha přijde hromadně podusit na Výstaviště. V rámci osvěžení svatotýdenního programu jsem tam zavítala též, doufajíc, že si nakoupím zásobu knih na prázdniny, nebo narazím na podobný zázrak, jako vloni na surrealistické povídky od André Pieyre de Mandiargues. Ani jedno se nekonalo, pokud se nehodlám o prázdninách omezit na jednoho Houllebecqa a publikaci o dadaismu. Přišlo mi navíc, že polovina stánků se ke knihám vztahovala jen vzdáleně či vůbec - prodávaly se tam kameny, záložky, obskurní plyšáci, náušnice, nebo se jednalo např. o stánky divadel. Prý krize.

Byli jste na veletrhu? Máte nějakou knihu, kterou si dopředu vyhrazujete na prázdniny? :)

Who inspires me - Miroir noir

Eva (Adolf in my eyes) Brown

 

 

Miroir Noir je projekt, stojící na spolupráci dvou umělců z naprosto odlišných koutů Evropy - všestranného slovenského umělce Miloše Koptáka a rovněž škálu výtvarných médií pokrývajícího Španěla Raie Escalé. Malují během šílených uměleckých setkání v Bratislavě a Barceloně, přičemž tvoří zároveň, ale do svých prací navzájem i zasahují. Z této zajímavé formy spolupráce pak vzniká poměrně temná tvorba, jejíž stékající barva evokuje dekadentní atmosféru, o to více, když její proudy brázdí portréty svatebčanů či dětí. Svůj cíl popisují jako "aktualizování nejtemnějších slovenských a španělských tradic skrze jejich národní ikony" a ponurá atmosféra v pracích rozhodně nechybí, jak můžete sami posoudit. Celá jedna série je věnována přímo diktátorům. Mám ráda tenhle styl malby - úsporné barevné pojetí, rychlé, široké expresivní tahy.

Ale dost bylo tlachů - doporučuji vám zabloudit na jejich web, nebo pokud disponujete skrytými fondy, na Saatchi online, kde jsem je též objevila, a pořídit si jedno z jejich děl.

pique-nique

Když jednomu už z toho učení na maturitu hrabe, mozek se zadře, přečtení jedné strany trvá bezmála hodinu a důkaz o ukládání vědomostí neexistuje (snazší je doložit jejich zapomínání), všechny vnější okolnosti jasně naznačují, že je čas na piknik! Zdraví prospěšné a na duchu povznášející. Teď všechny integrály hravě zvládnu, proložím si to lidovými demokraciemi a usnu s pocitem, že přesně vím, jak se jednotlivé části Afriky zapojují do procesu mondializace. Určitě.

(tričko sekáčové, sandály asosové, kdyby náhodou něco.)

The Collage Project

Pamatujete si na příspěvek o výstavě Jiří Kolář&Béatrice Bizot: Korespondáž, nebo ještě lépe, sami jste tuto výstavu navštívili? Já si pamatuji výstavu samotnou i příspěvek o ni, na mou paměť to výkon poměrně úctyhodný (například data mezi válkami uzavřených smluv nějak pojmout nechce), a dokonce nejen to - byla pro mě takovým stimulem, že jsem se na jejím základě rozhodla znovu oživit papírovou korespondenci. A do obálky rovnou také přidat nějaký smyslu (nebo nesmyslu) plný papír navíc, jako Kolář. Když mám kolážovou chvíli, slepím nějakou tu více či méně nahodilou kompozici, a pak se zpětně snažím vzniklé koláže přiřadit k lidem, které mám v "adresáři" čekající na dopis. Což je na tom všem asi nejtěžší.
Je to dnes takový anachronismus - v době, kdy poštou mezi letáky penkaufglidlobusland superhypermarketů, účty a výpisy přichází jen zřídka velikonoční či vánoční přání od tetičky z druhého kolene, se snažím poslat něco upřímně myšleného. Smysl to má minimálně pro mě, poněvadž ráda vystřihuji kusy papíru a přemisťuji je do jiných kontextů. A vidina člověka někde jinde ve světoprostoru, kterak drží o pár dní později v ruce tentýž kus papíru a vnímá ho zase jinak než já, je prostě fascinující. To internetově nejde, ha.
Výše tedy dvě z již odcestovavších slepenin, průběžně budou další (ale vždy až poté, co je adresáti obdrží - kdyby digitální cesta předběhla tu tradiční, pěkně bych si protiřečila).

(en)
The exposition I've visited about a month ago (that you may have seen in the post Jiří Kolář&Béatrice Bizot: Korespondáž) left a special impression on me. It inspired me on the point that I decided, following the example of the czech artist involved, to send letters which would include not only words, but also collages. First, I create the more-or-less-random paper compositions, later I decide who I will send it to, which is maybe the most difficult part of the process. I'm fascinated by the vision of a person in a different part of the world holding, a few days later, the same collage I've sent, attributing it an other explanation.